Když jsem před lety v Chicagu vyrazil na večerní focení, američtí přátelé mě poučovali, jak to bylo nebezpečné a že do některých čtvrtí nemám ani jezdit a když, tak v zamčeném autě a podobně. Když jsem v Croydonu (jih Londýna) došel na konec pěší zóny mezi ponuré obchůdky na London Road, měl jsem pocit, že tady by se člověk měl večer pohybovat taky jenom s těžším stativem v ruce.
Minulé pondělí jsem ovšem moknul ve Snowdonii a centrum Croydonu je od nás o kousek dál, než by kamenem dohodil, takže k nám naštěstí nic nedoletělo. A přesto „rioterům“ povedl nečekaný zásah.
Dovolím si k němu pár poznámek z anglické četby.
Za prvé, vzpomněl jsem si na Olivera Twista. Když jsem ho tady na jaře pročítal, říkal jsem si, jak drsná byla odvrácená strana té gentlemantské Anglie ještě v 19. století a jak moc se změnila a je taková civilizovanější, když v ní nemusí otrhaní sirotci žít ve workhouses nebo krást na ulici kapesníky. Přinejmenším se tady člověk cítí bezpečně proto, že na něj všude koukají kamery a skrze ně dobrotiví bobíci nebo policajtky v kulatých kloboucích s kostkovaným olemováním. A když nám pošťák přinesl balík z Amazonu a nikdo nebyl doma, nechal ho prostě přede dveřmi a on se neztratil, protože kdo by tady kradl balíčky za pár desítek liber. A tahle iluze bezpečí mě tady nakazila, takže i na ta podivná místa v Croydonu a jiných okrajích člověk pohlížel tak, jako že ti lidé jsou jiné kultury a přesto si tady spokojeně žijí vedle sebe. Což je většinou pravda. Jenže na ulicích Tottenhamu a Croydonu se dál pohybovali i mladíci jako Dickensův Artful Dodger a Master Bates, na sobě značkové oblečení a v kapse iPhone nebo Blackberry a možná i něco jiného.
Vyhýbat se sociální patologii nebo ji lakovat na růžovo je asi přirozené. Ale nerealistické – stejně jako očekávání, že lidská přirozenost se civilizačním působením změnila. A ona zůstává pořád stejně hříšná a tlak kulturní společnosti a stud ji pouze usměrňují. To není málo, ale na vykoupení to nestačí a navíc se na duchovní proměnu života v sekularizované společnosti nehraje. A když pak ohrnování nosu poleví a kulturní nátěr oprýská, mladíci jako z Dickensova románu pobíhají po Londýně jako by jim patřil a užívají si moc, kterou si na okamžik ukradli.
Druhá pozoruhodnost je mechanismus šíření. Faginův gang neposlouchal rap a nebyl připojený na sociální sítě a nevyvěšoval svá videa na YouTube, což určitě přispělo k šíření „mexické vlny“ násilí minulý týden. Ale bez ohledu na médium „násilí je epidemie, která se chová jako nakažlivá nemoc,“ píše epidemiolog v Guardianu (Gary Slutkin: rioting is a disease spread from person to person – the key is to stop the infection).
Za třetí, O jejich motivaci se můžeme dohadovat: soudě podle složení rioterů lze čistě rasový motiv vyloučit; zčásti je to sociální reakce mladých lidí, kteří nemají mnoho šancí začít šplhat po společenských žebřících, ale ne ve smyslu sociálních nepokojů s konkrétním záměrem. Určitě si svou polívku přihřáli různí kriminální Faginové (vychovatel a dobrodinec gangu Dickensových mladých kapsářů). K tomu se mi líbila poznámka jednoho pracovníka s mládeží v Timesech: „Jestli tohle byla sociální reakce, pak to byla reakce na potřebu mít jeany od Gucciho.“ (The Times, 13.8.2011)
A protože Timesy nabízí pan Murdoch jenom předplatitelům, přidávám pro zájemce trochu kontextu bez překladu:
Mr Bailey argues that the show is the ultimate example of how western culture has become choked with consumerism, making children of all races and all social backgrounds want more than they have.
He does not think that young people ransacked some of the country’s biggest cities to make a political statement or to rally against inequality. Instead, he believes that many joined in throwing bricks, smashing windows and looting businesses to satisfy a much more basic desire: “To get some gear.”
“If this was a social reaction,” he says, “it was a social reaction to the need for Gucci jeans”.
As well as consumerism, teenagers were driven by an age-old desire “to give the authorities a punch on the nose”, he says.
If those urges were the elements that made the riots possible, then it was a lack of personal responsibility in British society that provided the catalyst, he suggests.
Takže z konzervativního hlediska je to jasné – konzumerismus, pubertální vzpoura proti autoritě a nezodpovědnost britské společnosti. Konzervativní premiér dokonce vytvořil katalog neřestí, který vypadá jako z pera apoštola Pavla když vyjmenovává „nezodpovědnost, sobectví, jednání tak, jako by vaše rozhodnutí neměla následky, děti bez rodičů. školy bez kázně, odměna bez námahy, zločin bez trestu, práva bez povinností. Komunity bez kontroly.“
Není mi však jasné, jakým konzervativním postupem to lze napravit. Represí se sice dají získat politické body a oni problémoví rioteři na chvíli zmizí za mřížemi. Ale změní to někoho k lepšímu? K tomu si do této koláže citátů dovolím přidat ještě jeden Chestertonův: „Jediným důvodem být progresivní je to, že věci se přirozeně zhoršují. Že se věci kazí není pouze nejlepší argumentem pro pokrokovost, ale také jediným argumentem proti konzervatismu.“ (Orthodoxy, kap. 7, můj překlad).
A nakonec zpět k Twistovi. Pořád mi vrtá hlavou, jak si ten klučina udržel mravní čisotu v prostředí, ve kterém vyrostl. Chvílemi jsem měl pocit, že čtu hagiografii s tím rozdílem, že tahle má happy end. Taky to Dickensovi vyčítali, že to není moc plauzibilní. Každopádně Oliver Twist je tak trochu zázrak. A takové zázraky by se zrovna teď Anglii zase hodily.